Mnozí z nás jistě měli podobné přání ve chvíli, kdy prožívali něco příjemného. Bylo nám líto, že to tak rychle uteklo na rozdíl (třeba) od návštěvy zubaře, kde se nám zdá, že se čas vleče. Změnit se dá i tohle! Nevěříte?

Dnes již s úsměvem vzpomínám na schéma svých dnů: spěchám do práce, hlavně, abych tam byla včas, nohy doma, hlava už v práci, nevnímám nic kolem sebe. Čtyři roční období jakoby se mihly za oknem „mého rozjetého vlaku“. Po práci běžím na nákup, fronta u pokladny mě rozhodí, počítám promarněný čas a skluz v mých plánech. Doma uvařím, umyji nádobí, udělám nějaké domácí práce a večer jsem ráda, že sednu k televizi a koukám na cokoliv (kromě reality show, ty jsem nemusela nikdy). Častokrát jsem u televize usnula. A to jsem ještě byla na sebe pyšná, že dokážu zvládnout „deset“ věcí najednou!

Prvním posunem bylo, když jsem do svého denního scénáře zahrnula pravidelná cvičení. Našla jsem si prostor pro tělesné aktivity – večer jsem chodila na aerobik, v práci v pauze na oběd jsem chodila běhat, a k tomu jsem ještě chodila do posilovny. Nápad to byl jistě dobrý, cvičení mi prospívalo, ale takhle jsem jen rozšířila svůj seznam povinností. Ani při tom pohybu jsem se nedokázala úplně oprostit od všelijakých myšlenek. Shrnuto: měla jsem perfektní postavu, ale byla jsem ve stresu, abych naplnila to svoje schéma dne, a život mi utíkal mezi prsty.

Stále jsem byla myšlenkami někde napřed, takže jsem pořádně nevnímala, co se děje kolem mě. A stejně tak jsem hřešila i s jídlem. Častokrát jsem do sebe jídlo soukala ve stoje při nějaké další činnosti. Nebo jsem se při jídle koukala na televizi, takže jsem pořádně nevěděla, co jím. Nevychutnala jsem si jídlo, do jehož přípravy jsem vložila tolik energie a času. Byl nejvyšší čas změnit přístup.

Učila jsem se vnímat Přítomný okamžik, plně se soustředit na činnost, kterou právě dělám. Užívat si ji. Zpočátku to byly jen chvilky, neuměla jsem udržet plnou pozornost na činnost, kterou dělám, a vypudit myšlenky na něco jiného. Bodejď: přece nejde změnit během krátké doby to, co žijeme spoustu let. Postupem času se však chvilky soustředění prodlužovaly. Možná vás právě napadla otázka, k čemu to vůbec je dobré?

Už několik let si užívám život bez stresu; jsem v pohodě a dobré náladě, nejsem uštvaná. Práce, které jsem považovala za povinnosti, mě baví. Ano, baví mě i mytí nádobí, žehlení… A víte proč? Změnila jsem přístup. Už na ni nepohlížím jako na „nutné zlo“, ale užívám si ji.

Soustředím se na přítomný okamžik, prohlížím si ten hrneček, když ho myju, vidím, jak mi jde práce hezky od ruky (vlastně ji nevnímám jako práci, ale činnost, která je celkem fajn, a těším se z jejího výsledku). Opravdu píšu o mytí nádobí. ?

Připadám vám jako blázen? To je klidně možné, ale zkuste to… Dělám jen jednu věc a na tu se plně soustředím, nevnímám čas, ale tu činnost samotnou (a bez té naštvanosti, že ji musím udělat). A vida, on ten čas zas tolik neutekl. Když jsem dělala těch „deset“ věcí najednou, byla jsem neustále v napětí a stalo se mi, že jsem na jednu z nich zapomněla a pak mi přibyla další práce s „nápravou škod“. Mohu to tedy porovnat, a vím, že k dřívějšímu dennímu režimu bych se už nevrátila.