Je to už hezkých pár let, kdy jsem si koupila nový byt. Tolik jsem se těšila do svého a taky na víc prostoru. Rok jsem totiž bydlela s dcerou v podnájmu. Ta naše minigarsonka byla sice útulná, ale mít pár objemových centimetrů navíc, tak bychom se musely chodit otáčet na chodbu. ? Náš den D vyšel na 23. prosince a já jsem se těšila na první Štědrý den v novém bydlení a zároveň i v tom novém životě. Strávit svátky se svými dětmi (Míša, Pavel) a ve svém bytě! Přála jsem si Štědrý den, na který nikdy nezapomeneme…

Měli jsme plán – s Míšou sbalíme věci do krabic, přijede Pavel a krabice převeze svým autem do nového bytu. Na stěhovák to nebylo, protože jsme moc věcí neměli – odhadli jsme to na tři čtyři otočky autem mezi oběma byty. V novém bytě vybalíme jen ty potřebné věci, abychom druhý den stihli vytvořit štědrovečerní pohodu. Perfektní plán!

Jenomže o fous dřív, než začala „akce Kulový blesk“, vypukl u mě zápal plic (tu diagnózu jsem se dozvěděla až následně: „Mladá paní, vy jste přechodila zápal plic!“), a aby toho nebylo málo, Pavel přijel ve společnosti akutního zánětu zubu. „Paráda.“ Organizaci stěhování tedy převzala Míša a já s Pavlem jsme fungovali jen díky nějaké záhadné setrvačnosti. Prostě byli jsme jak mátohy.

Ale v novém bytě už na nás čekalo další překvapení. Po řemeslnících, kteří montovali kuchyň, zůstal pořádný binec a jako bonus v zapnuté lednici nechali záručák a obaly. Díky funkční lednici bylo vše přimrzlé. Fajn… Takže do toho všeho ještě odmrazit lednici. Kam ale s tím staženým králíkem, kterého nám na sváteční oběd v dobré víře (?) poslal děda? Binec, krabice, stěhování, dvě mátohy a králík v roztržené igelitce, ze které kapala krev… (Měla jsem sto chutí mrsknout s tím králíkem z okna.) To ale zřejmě pořád ještě nestačilo.

Kvůli omezeným možnostem jsem se rozhodla, že prozatím k jídlu umíchám vajíčka, abych se nezdržovala vařením (no, v těchto „polních podmínkách“ se stejně nedalo nijak vyvářet) a mohli jsme pokračovat ve vybalování. Ale ejhle. Pánové řemeslníci se už zřejmě tak těšili domů na svátky, že nám nezapojili varnou desku! Co teď? Aspoň že trouba fungovala. A tak jsme k jídlu měli rozpečené rohlíky se sýrem. Pavlovi nezbylo, než večer završit návštěvou na pohotovosti, kde si ještě užil své, a já jsem se doma prolévala čajem a ládovala vitamíny. První den stěhování byl za námi.

Nastal Štědrý den. Starý byt byl vyklizen a připraven na předání a nám zbývalo už jen vynesení posledních krabic z auta. Hurá! Tolik práce jsme zvládli a teď už „jen“ vybalování. Netušila jsem ale, že vyvrcholení akce teprve přijde…
Pospíchala jsem za dětmi do auta a… „Klap!“ Zabouchla jsem dveře od bytu. Najednou mi to došlo (!)… Ale ještě je tu naděje:
„Míšo, máš klíče, viď?
„Ne, ty přece jdeš z bytu poslední.”
Stála jsem přede dveřmi – unavená, v horečce, s odřeným nosem, v ruce jen balíček kapesníků. Klíče od bytu uvnitř. Zoufalstvím jsem se rozbrečela. Zato děti se na sebe podívaly a dostaly záchvat smíchu: „Ááá… to jsou ty Vánoce, na které nikdy nezapomeneme… Mami, prosím tě, až si zas příště budeš něco přát, tak nás z toho vynech!“ ? Taková absurdní situace, to se fakt běžně nepřihodí! A ještě tak „skvěle“ načasovaná! Když jsem viděla ten výbuch smíchu, navzdory tomu všemu jsem se taky rozesmála. Ono mi nic jiného vlastně ani nezbývalo…

V novostavbě moc lidí ještě nebydlelo, ale naštěstí jsme objevili souseda, který nám zapůjčil mobil, abychom mohli zavolat zámečníka. Asi hodinu jsme čekali na chodbě, než přijede a za štědrovečerní přirážku nám otevře byt. Já jsem se pro jistotu držela stranou, abych ho nevyplašila – vypadala jsem tak zuboženě, že bych z fleku mohla být těžkou konkurencí pro žebráky v centru. Zámečník by jistě (oprávněně) pojal podezření, že nebudu mít na zaplacení…

„Cvak!“ Dveře se otevřely. Ta úleva! Sice všude spousta nevybalených krabic, žádný stromek, žádná vánoční výzdoba a už vůbec ne štědrovečerní tabule, ale to mně teď bylo úplně jedno: Hlavně, že jsme zase uvnitř! Díky funkční troubě jsme si udělali netradiční vánoční večeři – „jakýstakýs eintopf“, z hromady jsme vylovili tu správnou krabici s dárky a všechno ostatní jsme hodili za hlavu. Byli jsme rádi, že jsme spolu a bez ohledu na to všechno okolo jsme měli pohodové Vánoce.

Dlouho jsem si pak lámala hlavu nad tím, jak je možné, že mě moje přání tak vypeklo. Až mi to došlo. No jasně: přála jsem si Štědrý den, na který nikdy nezapomeneme! Vždyť se mi to splnilo. Na tyto Vánoce skutečně nikdy nezapomeneme! Tradiční Štědrý večer s kaprem, cukrovím a štědrovečerní pohádkou není přece nic neobvyklého… Takže velký pozor na to, co si přejete, protože přání se plní… ?