Přítomný okamžik – co to vlastně je? Proč bychom se o něj měli vůbec zajímat? Skutečné prožitky jsou možné jen v přítomnosti. Že je zažíváte? Skutečně? Pokud ano, tak vám blahopřeji, ale častěji jsem se přesvědčila o tom, že si to lidé jen myslí. A jaký je v tom vůbec rozdíl? Na to, co bylo, máme vzpomínky a na to, co přijde, se těšíme (záměrně nepíšu, že se obáváme – toto tajemství zákona přitažlivosti si zaslouží samostatný článek).

Prožívání je možné jen právě teď, ani o vteřinu dřív, ani o vteřinu později. Vybavují se mi moje vlastní „neprožívané prožitky“. Když jsem zažívala příjemné chvíle zároveň jsem se obávala okamžiku, kdy skončí. Tedy jsem je vlastně neprožívala, nebo ne zcela, chcete-li.

Co se mi ovšem dařilo, bylo vychutnání si nějakých potíží. Proč? Ne že bych to skutečně chtěla, ale tím, jak jsem se na ně soustředila, jsem si je vlastně přitahovala. Pravda, mohu uvést i příjemné chvíle v životě, kdy většina z nás (vsadím se!) vychutnává přítomný okamžik a nemyslí na nic jiného, jako je například sex. Být v přítomném okamžiku není vlastně nic jiného, než se plně soustředit na činnost, kterou právě vykonávám. Proč to nezkusit?

Prozradím, že plné soustředění (totálnost) není vůbec nic objevného. Jen si představme malé děti, jak si hrají. To není jen hra, to je objevování, dobrodružství, které plně zaměstná jejich pozornost. Vtáhne je do děje. Zapomněly na svět kolem sebe a plně se soustředí na svoji momentální aktivitu. Tvářičky jim hoří vzrušením. Pozorujme je, učme se od nich. Je toho daleko víc, co nám ukazují.

Jestliže máme chuť si něco vyzkoušet, nevytvářejme si sami překážky. Já jsem například až donedávna žila v přesvědčení, že k tomu, abych se něčemu mohla věnovat, musím mít nějakou odbornou přípravu – kurzy, školy (kdo se chce vzdělávat, má mnoho příležitostí, ale to je zase jiné téma). Tenhle přístup nám brání dělat spoustu věcí, které by nám přinášely radost. Když nám je do zpěvu, zazpíváme si, a nepřemýšlíme o tom, že nemáme vystudovanou konzervatoř. To přece není podmínka pro spontánní projevení radosti.

Vyzkoušela jsem si to. Miluju přírodu a je mi v ní krásně. Svoje pocity se snažím zachytit, a tak někdy na procházce fotím. Nemám žádnou školu, ani kurz, dělám to sobě pro radost a pokud tím potěším i ostatní, jsem ráda (viz moje Galerie, Instagram). A když pak dostanu za některou fotografii uznání od odborníka, je to pro mě navíc ještě ta „třešinka na dortu“.

A třeba malování. Jednou jsem si povzdechla, že bych ráda malovala, ale že to neumím. Sen se začal brzy měnit v realitu. Od sestry a švagra jsem dostala plátna a barvy. Děti mi koupily malířský stojan. Co teď s tím? Naposledy jsem malovala někdy na základní škole (pamatuji si výkres s kaštany, možná pro to, že nám paní učitelka vysvětlovala, že nadpis v červené barvě se nehodí k hnědým kaštanům; možná s tím tvrzením autority moje dětská duše nesouhlasila, a proto se mi to zapsalo do paměti).

Tak moc jsem chtěla zase malovat! Kamarádka mi poradila jaké typy barev a štětců si pořídit, později jsem byla u jedné paní malířky na konzultaci ohledně míchání barev. Nic víc. Začala jsem malovat, co mě napadlo. Soustředila jsem se jen na malování. Nepřemýšlela jsem, co z toho bude, a malovala. Výsledkem jsem pak byla sama překvapená. Odborné oko by jistě vidělo laické nedostatky, ale maluji pro své potěšení a občas tím udělám radost i mým známým. Na ukázku k článku připojuji fotografie některých mých výtvorů (olej na plátně).

Radost, potěšení, tvoření – to jsou ty pravé hodnoty. A tvořit můžeme všichni. Jen se nebát, nebrzdit se. Nestanovovat si cíle, nesnažit se o nic, prostě si jen hrát… Je tolik činností, které stojí za to vyzkoušet! Můj známý začal pracovat se dřevem a přináší mu to velkou radost. Kamarádka našla potěšení v práci s hlínou a dělá krásnou keramiku. A já jsem se před nedávnem rozhodla, že budu psát. 🙂