Ono se řekne – relaxovat, ale kde na to vzít v těch hektických dnech pracovního týdne čas? To je to první, co nás napadne. Jenomže problém není v nedostatku času, ale v nás. Podvědomě totiž relaxování nepovažujeme za důležité, ba dokonce si myslíme, že je to mrhání časem. Já o důležitosti odpočinku vůbec nepochybuji, a pokud jste si přečetli můj článek Nepodcenit odpočinek, jistě mi dáte za pravdu. První krok, který jsem po tom důrazném varování svého těla udělala, bylo zařazení odpočinku do denního režimu. Vše je o našem přístupu, prioritách a o uspořádání si činností.

Těžší pro mě bylo NAUČIT se relaxovat. Spánek u televize není odpočinek, relaxovat se musí umět ☺. Taková jednoduchá věc – odpočívat, ale ono ejhle: Jak zahnat myšlenky, vypnout mozek, nemyslet na povinnosti?… Nikdy by mě nenapadlo, že správný odpočinek je taková věda!

Jsou různé techniky, jak si vyčistit hlavu – veškerou svoji pozornost soustředit na vlastní dech, postupně uvolňovat celé tělo od chodidel až po hlavu, dát si koupel v mořské soli nebo v bylinkové lázni… To všechno samozřejmě za předpokladu, že máme prostor pro sebe (zásada: mobil vypnout a pro jistotu radši ještě nechat ve vedlejší místnosti) a můžeme se v klidu věnovat relaxaci. Zkusila jsem kdeco a ráda bych se podělila o to, co mi pomáhá úplně ze všeho nejvíc … je to příroda. (Právě jsem přeslechla námitky typu: Nojo, ale my nežijeme na venkově… ☺)

Bydlím v Praze, pracuji v centru a jsem pořád mezi lidmi. Jsem ráda v tom dění, ale zároveň se potřebuji od toho hemžení odreagovat na nějakém klidném osvěžujícím místě. Takové nemusím dlouho hledat, je na dosah a zadarmo. Je to naše matka Příroda, která nám nabízí svou náruč. Lesy, lesoparky, parky… To jsou ty nejlepší lázně. Kdykoliv, jak jen to jde, chodím do lesoparku. Procházka v přírodě je fajn, ale s plnou hlavou, mobilem v ruce či s upovídanou kamarádkou nás moc nevytrhne. Vezmu vás teď se mnou na jednu odpočinkovou procházku…

Právě vstupuji do lesoparku… nerušeně vnímám všechny vůně kolem, soustředím se na zvuky, rozeznávám zpěv jednotlivých ptáků, občas se zastavím a pozorně lesní dění sleduju… Tu vidím honit se veverky, přelétnout strážce lesa – sojku, s obdivem sleduju přistávat divoké kachny na hladině, je zábavné sledovat jejich koupel. Pravidelně hledám datla či strakapouda – to se zaposlouchám do zvuků, a když uslyším to známé poklepávání (u datla je to tedy rachot), jdu za zvukem, až doktora lesa spatřím. V zimě na některá místa připevním lojové koule pro ptáčky a sleduju je při krmení (a taky to, jak jim ty moje lahůdky chutnají, jak se koule zmenšují).

A jak mě dokáží zaměstnat stromy! Jejich zvuky, druhy, tvary… A co teprve na jaře! Který strom rozvine lístky jako první? Na každé vycházce obdivuji, s jakou závratnou rychlostí se život hlásí o slovo. A ta svěží jarní zeleň mladých lístků! Les má pokaždé jinou tvář, je to úžasný film, který se nikdy neokouká.

Pokud takhle zaměstnáte mysl, nemá šanci nás stresovat nějakými povinnostmi či rozebírat, jak vás šéf naštval či co všechno ještě musíte stihnout udělat. Věřte mi, že se váš mozek okysličí, budete vnímat příval energie, tělo se uvolní a naplní radostí, která bude proudit ke každé vaší buňce. Já jsem se naučila chodit do lesa odevzdat starosti a načerpat sílu. A protože jsem se naučila vnímat sebemenší reakce těla, vím, jak se umí odvděčit za tu péči, kterou mu dopřeju. Ale o tom bude další povídání…