Vyrůstala jsem v prostředí, kde bylo sebevědomí pokládáno za negativní vlastnost. Sebevědomý člověk byl tady ten, který šel „přes mrtvoly“, byl arogantní, neměl slitování, byl to prospěchář; bezohledně prosazoval vlastní cíle. Opakem byl člověk, který o sobě pochyboval, držel se v ústraní, neměl žádné ambice, za sebemenší selhání či neúspěch dlouho trpěl pocitem viny (pokud možno i za druhé). To byl ten skromný, obětavý, hodný, prostě ten správný, kterým jsem také měla být.

Dobrovolně jsem se snažila jít tou „správnou” cestou. Pravda, přišlo mi divné, proč mě ta dobrá víra nenaplňuje radostí, ale naopak stresem a strachem? Taky mi přišly nespravedlivé zákazy z důvodu: „Co by tomu řekli lidi?“ Ale byla jsem trpělivá a věřila jsem, že časem budu odměněna. A byla jsem. Poznáním. Přišla odměna, kterou jsem pochopila až později. Totálně se mi rozsypala dosavadní životní představa a já jsem hledala, jak vlastně ŽítŽivot. ?

Trvalo mi tedy hodně let, než jsem poznala jinou (podle mě tu pravou) definici sebevědomí. A tady je. Sebevědomí je plné lásky. Je to vnější obraz toho, co máme uvnitř, to, jak jsme v souladu sami se sebou. Sebevědomí vychází z harmonie, ze sebelásky, která nemá nic společného se sobectvím. Je totiž o uvědomění si svých kvalit a schopností, o umění se ocenit za své úspěchy i odpustit si své přešlapy, mít se rád i se svými nedokonalostmi (mimochodem: kdo určuje, co je a co není nedokonalost? ?), nepotlačovat své pocity, být přirozený, nevynucovat si lásku, pozornost, péči a uznání druhých, mít odvahu jít si za svými sny. Sebeláska je totiž o přijetí sama sebe.

Myslím, že úplně nejlíp odráží princip sebelásky následující příklad. Mnozí jste letěli letadlem a víte, že v bezpečnostních pokynech se uvádí: „Pokud cestuje matka (tátové se neurazí ?) s dítětem, nejprve nasadí dýchací masku sobě, a pak teprve dítěti.“ Jak by se matka mohla postarat o dítě, pokud by sama zahynula? Tím, že myslíme nejprve na sebe, můžeme být poté prospěšní i ostatním. Matka tedy projeví nejprve lásku k sobě = postará se o sebe, aby následně mohla pomoci dítěti i dalším. Ti, kteří pomáhají druhým, ale přitom nedbají na sebe, se obětují. Vyčerpávají svou energii a životní sílu. Vydají ze sebe všechno a sami strádají. Pokud člověk nemá dost lásky pro sebe, nemůže jí mít ani pro ostatní.

Teprve tehdy, když se člověk postará sám o sebe a je vnitřně harmonizován, potom může vyzařovat tu správnou esenci sebevědomí. To byla tedy ta moje správná cesta! Uměla jsem pomoci druhým a teď jsem chtěla pomoci i sama sobě. Jak ale začít? Přečetla jsem si některé knížky na toto téma, vnímala jsem moudré rady a zkoušela jsem je převést do praxe, do svého života. Učila jsem se žít přítomností, přestala jsem se trápit minulostí (co by – kdyby…) a zakázala jsem si obavy z budoucnosti (co když ale…). Mimochodem přítomný okamžik je velký pomocník na to, jak se zbavit stresu, kterého jsem v té době měla na rozdávání.

Také jsem si začala všímat slov, jaká používám, když o sobě mluvím – kritická slova jsem zaměnila za povzbudivá. Přestala jsem se trápit tím, co si o mně druzí myslí. Naučila jsem se lidi přijímat takové, jací jsou – proč by to nemělo platit i opačně? Přestala jsem se poměřovat s druhými, a to mi pomohlo zbavit se pocitu vlastní nedostatečnosti. A ejhle, najednou se mi začaly dařit věci, o kterých jsem si myslela, že mi „nejsou dány“. Obohatilo mi to můj život.

Tím, jak jsem se podceňovala a srážela, jsem si sama zavírala ta příslovečná vrátka. V momentě, kdy jsem změnila přístup, vrátka se otevřela a já jsem se mohla radovat z dalších příležitostí/možností. Pochybnosti, které o sobě máme, nám brání plnit si své sny. Jsme to jenom my sami, kdo to můžeme změnit – najít odvahu a udělat první krok; ty další už půjdou lehčeji. A když to nevyjde, tak co? Vždyť se nic neděje. Neberme si ale tu šanci to zkusit.

Dlouho mě mrzelo, že jsem po maturitě nešla studovat vysokou školu. Po letech jsem se s tím smířila, měla jsem pocit, že už je pozdě a pochybovala jsem, že bych dokázala po takové pauze „naskočit“ do studijního procesu, a k tomu ještě při zaměstnání. Jakmile jsem nahradila svůj dosavadní postoj, otevřela se mi další vrátka – byla jsem přijata na školu, a za nimi se už otvírala další – přišla mi nabídka na novou práci.

Začala jsem si věřit, přestala jsem být nejistá, stres nahradil klid a radost, a s tím se dostavilo i sebevědomí. Stoupla jsem v ceně i u svého okolí, protože jsem si JÁ uvědomila svoji hodnotu. Začala jsem se sama se sebou cítit hezky, a to jsem vysílala i do svého okolí, které na to vzápětí začalo pozitivně reagovat. Stálo to za to!

O čem je to „moje“ objevené sebevědomí? Vykašlat se na pomluvy a na snažení zavděčit se druhým, naučit se projevovat vlastní pocity. Vnímat signály svého těla, umět vypnout, myslet na sebe a relaxovat, těšit se ze života. Mít pozitivní přístup k lidem, k přírodě, vážit si sebe i druhých. Ale zároveň se naučit říkat ne, když se mi něco nelíbí nebo když něco nechci. To všechno bez konfliktů, v klidu, který vychází zevnitř. Objevila jsem svoje přirozené sebevědomí.☺