Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami se rozprostíralo království, kde vládl krutý panovník. Lidem se v něm žilo zle, nenáviděli jeden druhého, měli hlad a byli nemocní. Jejich stavení byla zchátralá, mnozí neměli ani střechu nad hlavou. Zapomněli se smát, zpívat si; ztratili radost ze života.

Jednoho dne do tohoto království zavítal poutník. Nikdo ho neznal, lidé nevěděli, odkud přišel. Cizinec se utábořil na kraji jedné vesnice. Chodil mezi lidi, pomáhal jim, pozoroval je. Postupem času si lidé na něho zvykli a začali naslouchat jeho moudrým slovům.

Poutník jim vyprávěl o tom, jak navštívil mnohé země, kde vládli různí panovníci. Poznal také místa, kde lidé měli všeho dostatek, ale přesto mezi nimi vládly spory. Zjistil, že to, jací lidé jsou, není vina panovníků. Každý člověk se sám rozhoduje, jakou cestou půjde, jak se bude chovat.

Lidé zpočátku nevěřili, že za tu bídu si mohou oni sami; někteří se na poutníka za jeho slova rozhněvali a zanevřeli na něj. Ti, kteří byli ochotni naslouchat moudrým radám pocestného, začali přemýšlet a uvědomili si, že i ten nejbohatší hospodář se může ze dne na den stát žebrákem, pokud bude nepříznivý rok, a nebude úroda. Pochopili, že je potřeba si vzájemně pomáhat, protože nikdo neví, kdy sám bude pomoc druhých potřebovat. A taky poznali, jakou kouzelnou moc má vlídné slovo.

Lidé začali obdělávat svoje pole a pomáhat si. Práce se jim dařila a úroda byla bohatá. Z toho, co nespotřebovali, si vytvořili zásoby na horší časy, které ukryli v jeskyni v lese. Když do jejich vsi přijeli panovníkovi výběrčí, odevzdali jim jen malou část své úrody. Nikdo z vesnice jim neprozradil tajnou skrýš.

Po nějaké době se i ti nedůvěřiví přidali k ostatním. V obci se znovu začaly pořádat slavnosti, tancovačky, společné besedy, na polích si lidé při práci prozpěvovali. Přibylo svateb a rodiny se utěšeně rozrůstaly. Lidem bylo zase dobře. Zvěsti o tom, jak se změnil život ve vesnici, se brzy roznesly široko daleko a dostaly se až ke královskému dvoru. Panovník okamžitě vyslal do vsi svoje zvědy, aby něco zjistili o tom tajemném cizinci.

Jenomže po poutníkovi jakoby se slehla zem. Zřejmě odešel zase tam, kde ho bylo třeba. Vesničané panovníkovy zvědy brzy odhalili a vypráskali je pryč. Užili si v minulosti hodně špatného a nechtěli dopustit, aby se jim zlé časy vrátily zpět.

Lidé dál odevzdávali svému panovníkovi úrodu, ale jen malou část. Větší díl si ponechávali pro sebe, aby se dosyta najedli, část ukládali do zásob na horší časy a ještě zbylo na milodary pro chudé pocestné. Lidé se semkli a společně hájili svoje práva. Výběrčí pochopili, že po zlém s obyvateli nepořídí, proto ve vsi vybírali jen ten panovníkův díl a nechávali lidi na pokoji.

Široko daleko se mluvilo o tom, jak se obyvatelům vesnice dobře žije, a tak sem přicházeli na zkušenou lidé z blízka i z daleka. Moudré rady, které před časem předal cizí pocestný, se brzy rozšířily po celém království.

Panovníkovi poddaní pochopili poselství pocestného – vždyť na vlastní kůži už poznali, že nesváry a nenávist nevedou k ničemu dobrému. Za krátký čas bylo v království tak dobře, jako v první vsi, kterou tajemný cizinec navštívil.

Díky změně ve svém přístupu žili lidé v panství šťastně až do smrti. A pokud se další generace řídí moudrými radami a zkušenostmi svých předků, vede se jim dobře dodnes. ?