Moje známá Helena mě jednou navštívila a celá zoufalá se mi svěřila, že je alergická na přítelovy děti. To samozřejmě velmi narušuje její jinak pohodové partnerské soužití. Helena je totiž rozvedená a žije s přítelem. Ten je také rozvedený a má z předchozího manželství dvě dnes již velké děti, které žijí u své matky. Svého otce však velmi využívají. Helenin partner chování svých dospělých dětí nijak neusměrní a ve všem jim vyhoví. Nestanoví jim žádné mantinely a vše si nechá líbit.

Ze své zkušenosti vím, že pravá příčina nemusí být v tom, co vidíme, že nás trápí, ale skutečný důvod bývá ukryt v něčem jiném. A věřte nebo ne, většinou bývá v nás. Důvodem je nějaká naše ukrytá bolest, starost, vina, zloba, nenávist… Proto se objeví rušivá situace, která nás upozorňuje, že si máme dát něco do pořádku. A tak jsme se začaly společně dívat na Helenin problém z jiné strany, abychom odkryly, CO DOOPRAVDY jí vadí. Pomocí otázek jsem Helenu postupně dovedla k překvapivému zjištění. Původní vztek na děti se přesunul na zlost na partnera, protože danou situaci neřeší, aby nakonec zacílil na pravou příčinu – Heleninu vlastní minulost. Původ Heleniných negativních pocitů byl skryt v jejím vlastním životě. Momentální situace totiž Heleně vyvolala vzpomínku na vlastní prožitek starý spoustu let, kdy její manželství procházelo krizí. Manžel společně s jejich dětmi ji ponižoval a vysmíval se jí. Cítila se bezmocně a nechala si od nich diktovat. Vzala na sebe roli jejich služky. Ve svém předchozím vztahu byla Helena manželem a dětmi ponižovaná podobně jako nyní její současný partner svými rozmazlenými dětmi. A proto Helena tuto situaci tak silně a osobně prožívala. Skutečná příčina její zlosti byla tedy objasněna: Helena neměla vyřešenou svou vlastní dávnou bolest.

Téměř okamžitě se jí ulevilo. (Ve většině případů přichází úleva již v okamžiku, kdy je objasněna pravá příčina potíží a následně odmítnut chybný vzorec/model vlastního jednání). Partnerovy děti a jejich vztah k otci ji od této zkušenosti nechávají klidnou. Neznamená to, že se jí jejich chování k otci zamlouvá, ale je dnes pouhým pozorovatelem situace, která ji už nestresuje. Jak jinak, nelze totiž zasahovat do života druhých, byť nám blízkých, i když v dobré víře. To je jejich život, to jsou jejich zkušenosti, ke kterým mají dospět (my máme zase své ☺).