• Tak to jsem já

    Jmenuju se Ivana, miluju život a je mi fajn. Jenomže takhle to nebylo vždycky…

    Co tomu předcházelo? V práci mě šikanoval nadřízený, v manželství jsem se trápila, ozývaly se zdravotní problémy. Byla jsem neustále ve stresu, a když byly hezké chvilky, ani jsem si je pořádně nevychutnala, protože jsem se bála, co přijde, až skončí. Špatně jsem spala, zhoršila se mi srdeční arytmie, radost se smrskla na pouhé záblesky. Přestala jsem si věřit. Moje sebevědomí bylo na bodu mrazu. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí, jako bych mluvila jiným jazykem… Jediné, co mě drželo při životě, byly moje milované děti. Ty však už se mnou nebydlely. Co dělat? Nevěděla jsem si rady. Byla jsem na dně.

    A najednou rána! Vážnou dopravní nehodu jsem jako zázrakem přežila; a dokonce bez těžkých zranění. Ano, mělo se mi rozsvítit! V nemocnici, kde jsem po autonehodě nějaký čas ležela, jsem se seznámila se zdravotní sestrou, která mě učila dívat se na život jinak (změnit úhel pohledu). Na její první větu, která mě nastartovala, nikdy nezapomenu: „Chováš se jako pes, taky bych si do tebe kopla!“ Postupně začínalo svítat…

    Začala jsem se zabývat sama sebou. Osud mi do cesty „přihrál“ báječnou terapeutku shiatsu, u které jsem vždycky příjemně zrelaxovala, učila jsem se vnímat a rozumět signálům svého těla, mít se ráda. Podala jsem přihlášku na vysokou školu – a byla jsem přijata. Přihlásila jsem se do výběrového řízení – a změnila jsem práci. Aktivně jsem se zapojila do veřejného života, našla jsem si nové zájmy a přátele. Stála jsem znovu na startovní čáře svého života. Ano, pochopila jsem: Dostala jsem druhou šanci ☺.

    Můj život dostal nový impuls. Postupně přicházely další změny, jak v osobní, tak i v profesní oblasti. V návaznosti na ně jsem se přestěhovala do Prahy, kde v současné době žiju. Výsledky práce na sobě přinesly své ovoce – zmizely zdravotní potíže, zbavila jsem se stresu, objevila jsem spoustu krás, dokončila jsem školu. Jsem ráda, že jsem dostala odvahu udělat první krok a začít měnit svůj život.

    Po několika letech se na mě začali obracet mí známí, žádali mě o pomoc a svěřovali se mi se svými těžkostmi. Postupně se okruh lidí rozšiřoval. Kdo se skutečně rozhodl pracovat na sobě a provést změny v nefungujících oblastech svého života, ten zaznamenal velký posun. To mě dovedlo k myšlence více se zabývat touto tématikou a nabídnout své osobní zkušenosti co nejvíce lidem. Raduju se z každého okamžiku, vidím kolem sebe spoustu krás, seznamuju se s úžasnými lidmi, mám v sobě hodně štěstí, o které se chci podělit. Nabízím návod, jak si to vše utvořit: Ukázat, jak ŽítŽivot ☺.

    Ivana Jelínková
    Ivana Jelínková
    Ivana Jelínková
    Ivana Jelínková
    Moje 13. komnata

    Zdravím vás, kdo jste zavítali na tyto stránky. Možná si říkáte: „Nojo, další frajerka, co nám teď bude kázat nějaká moudra. Co ta ví o životě/o mých trápeních?“ Ne, nedotýká se mě to a vlastně se vám ani nedivím. Stačí se podívat na internet, kolik je tam „chytrolínů“! A proč bych zrovna já měla být nějaká výjimka? No protože všechno z toho, co tu píšu, jsem opravdu zažila. Žádná teorie ani „jedna paní povídala“. Mám dost životních zkušeností na to, abych se uměla vcítit do situace druhých, a taky vím, z čeho všeho se dá dostat ?. A když už jsem se rozhodla jít se svou kůží na trh, tak mi přijde fér odkrýt i tuhle svoji 13. komnatu.

    Tak tedy: vím, jak je partnerům, kteří nemohou mít miminko, několik let jsem to zakusila, naštěstí relativně krátkou dobu a se šťastným koncem (nebo začátkem?). Že to dobře dopadne, to jsem ovšem tenkrát nevěděla. Mám za sebou zdravotní problémy, pokus o znásilnění, přepadení, dvě riziková těhotenství, jeden předčasný porod, těžký porod, nemocná miminka, rozvod manželství, šikanu v zaměstnání, autonehodu, podvod/okradení, kolaps z vyčerpání, psychické týrání. Tolik výčet. Ani nevím, jestli je tam všechno. Pro mě je to už pryč. Se všemi událostmi jsem se vyrovnala díky tomu, že jsem se na ně naučila dívat jinak a spoustu věcí jsem tím pádem pochopila.

    Dneska jsem šťastná, užívám si každého okamžiku a mám pocit, že teprve poslední roky svůj život doopravdy žiju. Dokonce si myslím, že jsem tohle všechno měla poznat, abych to mohla předat těm, kteří to potřebují a chtějí. A taky dát reálnou naději, že nic není ztraceno a že svůj život si můžeme změnit. Stačí se JEN rozhodnout. Já mohu přispět s návodem, JAK. A pokud jsem tím vším kvůli vám měla projít, upřímně: jsem moc ráda, že jsem to nevěděla dopředu ?. Nene, ničeho nelituju a mám pocit, že projekt ŽítŽivot má smysl. Mým přáním je „nakazit“ co nejvíc lidí radostí ze života. Na světě je krásně. Není pravda, že musíme čekat, až nám život někdo jiný zařídí. Každý sám máme ve své moci „přičarovat si“ zdraví, radost, štěstí, pohodu… A jaký čarovný lektvar že je na to potřeba? LÁSKA! ? Láska k sobě, ke svému tělu, k přírodě, k lidem. Objevila jsem, jak na to, a s radostí předávám…