Ve svém životě jsem čelila (a stále čelím) různým strachům. Ostatně, kdo ne? Moc dobře vím, že není snadné ze sebe obavy „setřást“, drží se pevněji než klíště. Sérii článků (Strachy, Strach ze změny, „Peníze nebo život“), ve kterých jsem se věnovala strachu, zakončím osobní příhodou. S tímto strachem jsem „bojovala“ víc než rok, než se mi podařilo se ho zbavit.

Jak je patrné z mých příspěvků, miluju přírodu a jakmile se naskytne příležitost, jdu do blízkého lesoparku vyčistit si hlavu, odpočinout si, fotit. Je jasné, že pražský lesopark není žádná panenská příroda, lidí je tam kolikrát víc, než na Václaváku, ale já jsem moc vděčná za ten kus přírody ve velkoměstě.

Před pár lety – to byla krásná slunečná letní neděle, jsem hned po obědě vyrazila na procházku. Zaposlouchala jsem se do zpěvu ptáků, ševelení listí stromů, vnímala jsem doteky slunečních paprsků… no prostě jsem cestou příjemně relaxovala.

Z krásného rozpoložení mě vytrhl útok cizího muže, který se na mě zezadu vrhl. Přesně nepopíšu, co se dělo, byla jsem v šoku a jen si vzpomínám, že jsem se bránila a strašně ječela. To ho zřejmě zaskočilo (ostatně mě taky), a tak mi z ramene serval tašku a utíkal pryč. A já zoufale za ním.

V té tašce jsem měla kromě peněz veškeré doklady, klíče od domu i od auta. Prostě všechno. Chlapa jsem nedohnala, ale on k mé velké úlevě tašku s obsahem, pro mě tak důležitým, zahodil (při tom běhu však stačil z peněženky vybrat všechny peníze, včetně drobných). Byla jsem sice silně rozrušená, ale šťastná, že to vlastně dobře dopadlo.

Tento incident mě přesvědčil o tom, že nelze spoléhat na něčí pomoc. V té chvíli jsem zdaleka nebyla v lese sama, dokonce pár metrů opodál několik svalovců posilovalo. Pokud útok neviděli, rozhodně mě museli slyšet. A nebyli sami…

Byla jsem na sebe pyšná, že jsem strachem neztuhla (na rozdíl od mých předchozích neblahých zkušeností), ale statečně se bránila. Jenomže ta radost netrvala dlouho. Aniž bych cokoliv tušila (po tom přepadení jsem neměla žádné děsivé sny), další procházka v lese mě přesvědčila, že zdaleka nemám vyhráno. Děsila jsem se každého pohybu a zvuku, bála jsem se mužů, a pokud jsem zrovna nikoho nepotkala, trnula jsem hrůzou kdy, kdo a odkud na mě zaútočí.

Byla jsem v totální panice. Neuklidnilo mě, že do lesa chodí maminy s kočárky, že si tam hrají děti, že „blesk taky podruhé do stejného místa neuhodí“, prostě nic na mě nezabíralo. Ten strach ze mě musel čišet na sto honů. Dokonce se jeden běžec ke mně vrátil a řekl mi, že se nemusím bát, že mi neublíží!

Pomohla jsem hodně lidem, znám spoustu technik, vím, jak funguje zákon přitažlivosti, vím, vím… a přesto mi trvalo víc než rok, než se mi podařilo zbavit se i těch nejmenších obav, abych se mohla cítit v lese zase jako dřív. Neměla jsem vztek na toho člověka, že mě okradl o peníze, byla jsem zoufalá z toho, že mi „ukradl“ klid, a tím mi sebral ty moje krásné chvíle, které jsem v přírodě prožívala.

Byla to pro mě velká zkušenost. Ani přes ten šílený strach jsem do lesa nepřestala chodit – zpočátku na krátké procházky a „ozbrojena“ (tyčový deštník, pepřový sprej), postupně jsem výlety prodlužovala a po nějaké době jsem se i „odzbrojila“. Současně jsem na sobě pořád testovala různé terapeutické techniky, abych ze sebe ten strach dostala.

Trvalo to víc než rok – hrůza se postupně měnila ve strach, ten pak v obavy, které slábly a slábly, až jsem dosáhla kýženého klidu. A dokonce jsem tomu chlapovi i odpustila! Jsem moc ráda, že se mi to podařilo, i když mě nenapadlo, že to zabere tolik času. (A co teprve oběti závažných trestných činů!).

Měla jsem na vybranou – přestat chodit do lesa/vyléčit strach; nenávidět/odpustit; litovat se/pracovat na sobě… Vím, že jsem se rozhodla správně. Jsem ráda, že si zase můžu v přírodě „dobíjet baterky“, v klidu relaxovat a navíc jsem bohatší o zkušenost, jak se zbavit strachu po napadení.