Od této zkušenosti už uplynulo asi deset let, ale vybavuji si ji ještě dost zřetelně. Dneska ovšem tu situaci vidím z jiného úhlu a už vím, proč jsem tehdy zažívala takové útrapy. Ale pěkně od začátku:

Měla jsem práci, která mě bavila, s kolegy jsem si rozuměla. Ti mě sice upozorňovali na zvláštní chování vedoucího, ale já jsem s ním v té době neměla žádnou nepříjemnou zkušenost. S mojí prací byl spokojen a nic nenasvědčovalo tomu, že bychom spolu neměli dobře vycházet. Měl sice občas „své mouchy“, ale kdo je nemá?

Jenomže po nějakém čase se jeho chování začalo měnit. Nechápala jsem to a marně jsem si lámala hlavu, proč nastala ta změna. Na nic jsem ale nepřišla. Bláhově jsem si myslela, že to přejde; svou práci jsem přeci stále plnila kvalitně a v termínu. Z mého pohledu jsem vedoucímu nezavdávala žádný důvod pro jeho negativní chování ke mně. A že se tedy změnilo neuvěřitelně!

Ze slušňáka byl najednou hulvát, že jsem se nestačila divit. Jeho jednání se mnou se pohybovalo mezi tichým psychickým nátlakem a řvaním, kdy jsem se obávala fyzického napadení. Dělal to chytře, beze svědků a moje obrana by byla jen tvrzením proti tvrzení člověka, který v tom zjevně uměl dobře chodit.

Vzpomínám si, že mi úmyslně nesděloval všechny informace, které jsem ke své práci potřebovala, a moje pracovní výstupy mi pak nechával dokola předělávat. Snížil se dokonce až k tomu, že hlídal, kolikrát za pracovní dobu navštívím toaletu… (a mně pořád ještě „nedocvaklo“, co mi tím Vesmír ukazuje!)

Svou kancelář jsem sdílela s příjemným kolegou, a tak jsem byla vděčná za tu malou oázu klidu. Ale brzy jsem přišla i o ni. Kromě psychického nátlaku, ponižování, vyhrožování, mi můj vedoucí dokonce nechal vystěhovat pracovní stůl z kanceláře do zasedačky, aby mě tak připravil nejen o tu kolegiální duševní podporu, ale i o potřebné pracovní a technické zázemí.

Vzpomínám si, když jsem k němu byla povolávána „na kobereček“, jak jsem stála v panické hrůze za jeho dveřmi a sbírala jsem v sobě odvahu vstoupit… (a já stále ne a ne pochopit, proč se mi to děje)

Bylo mi jasné, že tohle už nemůžu dlouho vydržet. Mým stálým společníkem byl stres. K němu se přidala nespavost, srdeční arytmie, oslabená imunita, bolesti zad… Byla jsem tak zničená a slabá, že jsem si nedělala sebemenší naději, že bych se z té situace mohla dostat. Ale tohle už nebylo k žití… (a tak Vesmíru nezbylo, než mi to dát ještě víc/důrazněji najevo)

Už tak dost vyhrocená situace vygradovala v době, kdy došlo k náhlému úmrtí mně velmi blízkého člověka, a já jsem nebyla schopna jít do práce. Telefonickou omluvu nadřízený nepřijal a tuto moji situaci využil k tomu, aby ještě víc přitvrdil a vyhrožoval mi, že zařídí můj vyhazov z práce za „závažné porušení pracovní kázně“. KONEČNĚ mi došlo, že se musím sebrat a hledat si práci jinde! (Vesmíru se ulevilo!?)

Udělala jsem první krok – ROZHODLA jsem se, že nebudu dál svého vedoucího přesvědčovat o svých kvalitách, ale že ten nevyhovující stav změním. (Mimochodem toto rozhodnutí jako by mi nalilo energii do těla, jako bych najednou ožila). A potom přišel druhý krok – začala jsem hledat novou práci. A vida! „Náhodou“ v té době bylo vypsané výběrové řízení na pozici, na kterou jsem splňovala veškeré předpoklady. Podala jsem přihlášku, uspěla jsem ve výběrovém řízení a byla jsem přijata. (Vesmír dosáhl svého)

Proč o tom tak podrobně píšu? Na téhle mojí životní epizodě je patrné, jak mi Vesmír trpělivě ukazoval, že je čas změnit práci. Jeho počáteční signály jsou jemné, a tak jim většinou nevěnujeme pozornost; proto Vesmír přitvrdí… Proč bychom tedy měli čekat na nějakou závažnou událost v našem životě (často to bývá autonehoda, vážná nemoc, ztráta blízkého člověka,…), kdy nám už nezbyde nic jiného, než ty změny prostě udělat?

Kromě toho, že zbytečně sami sebe li(mi)tujeme, je naším velkým omylem, že se snažíme pochopit okolí (Proč se ke mně ten člověk tak chová?) a přizpůsobit se. Jenomže tohle není ta správná cesta, a proto nevede ke zdárnému výsledku.

Naopak je potřeba obrátit pozornost na sebe: Proč se mi to děje? Co mi ta situace ukazuje? Neplavu náhodou proti proudu? Co s tím mohu dělat? Nebaví mě práce? Když se na svou situaci podívám s odstupem, uvidím jiný (ten pravý) důvod svých potíží – mám se naučit něco nového, hledat příležitost, kde mohu uplatnit své schopnosti. Ve chvíli, kdy se rozhodneme a vykročíme ze stávajícího prostředí, život nás nasměruje na tu naši správnou cestu.

Tato moje zkušenost je potvrzením toho, že člověk je skutečně obdařen velkou silou. Ve svém životě jsem se několikrát dostala až na lopatky, a přesto jsem se dokázala postavit na nohy a provést změny ve svém životě.

No vlastně jsem neměla na výběr, bylo to buď a nebo. A já jsem si zvolila ŽIVOT. Životní změny mi přinesly hodně zkušeností a „dozrála“ jsem. Mnohé jsem pochopila a naučila jsem se odpouštět. Proto v sobě nenosím žádnou nenávist na mého bývalého vedoucího a málem bych na něj už i zapomněla, kdybych si jeho existenci nepřipomněla tímto článkem…