• …kdo nechce, hledá důvod

    25. diciembre 2019 I I 2 comentarios

    Tento článek tentokrát není určen „obětem“, ale jejich blízkým – těm, kteří se trápí nad jejich situací a zároveň nad svou vlastní bezmocí. Jako nadpis tohoto článku jsem použila část citátu Jana Wericha, který přímo geniálně v krátké větě vystihl podstatu našich výmluv: „Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod.“ Není možné pomoci někomu, kdo strká hlavu do písku a nechce vidět to, co volá po změně v jeho životě. Stejně tak jako Annina kamarádka Lenka.

    Annu s Lenkou spojovalo letité kamarádství, které začalo už na základní škole. V současné době jim táhne na 40, obě jsou vdané a mají děti. Jenomže… Anna je v manželství spokojená a má fajn vztah i se svými skoro dospělými dětmi. Jinak je to ale u Lenky, která je ve všem naprosto podřízená manželovi a vlastní děti si jí neváží. Lenka se řídí heslem: „Co nechceš, aby druzí dělali tobě, nedělej to ty jim.“ Proč to ale oboustranně neplatí?

    Lenka převzala manželský model od svojí mamky, která se pasovala do role služky. Je laskavá a plná pochopení pro druhé, přehlíží avantýry svého manžela a nejenom to, dokonce je přesvědčená, že to je její vina, protože ona není dost dobrá, a tedy manžel hledá uspokojení jinde. A jak se Lenka snaží víc a víc, manžel „s máslem na hlavě“ ji doma ještě víc ponižuje…

    Anna by tak ráda Lence pomohla – navrhovala jí, ať se od manžela odstěhuje, nabízela jí možnost bydlení, finanční pomoc. Nejen že ji Lenka nepřijala, ale ještě víc zalezla do své ulity. Anna byla celá nešťastná, nemohla se dívat na utrpení své přítelkyně a zároveň byla zoufalá z té své bezmoci. Co dělá špatně, proč ji Lenka nechce slyšet, proč nechce přijmout žádnou z nabízených pomocí? Vždyť je evidentní, jak se trápí. Už to dávno není ta veselá holka, kterou bývala. Nakonec trápení jedné postihlo i druhou.

    Je z té situace vůbec nějaká cesta ven? Zpočátku se Lenka Anně svěřovala, ale ve chvíli, kdy jí Anna navrhla řešení, Lenka otočila a začala tu svou situaci obhajovat: „není to ještě tak zlé“, „všude je něco“, „přispívá mi na nájem“, „kdoví, co bych si bez něj počala“, „nechci zůstat sama“, „kdo by mě chtěl“, apod. Zanedlouho se Lenka Anně přestala svěřovat a omezila s ní kontakt. Zalezla do té své ulity a ještě se zavíčkovala…

    Nejde pomoci tomu, kdo jakékoliv řešení odmítá, protože nemá odvahu se podívat na svůj život a (nedejbože!) dokonce změnit svůj přístup. I když to vyzní drsně, často nejvíc pomůžeme tím, když přestaneme pomáhat. Lenka se tak dřív dostane do situace, kdy sama zjistí, že takhle dál už žít nemůže, a dozraje k rozhodnutí se svým životem, resp. sama se sebou, začít něco dělat.

    A Anička? Anička si musí uvědomit, že zodpovědnost má každý sám za sebe. Nevyžádaná pomoc je vlastně manipulací, vměšování se do života druhému proti jeho vůli. Lence tedy nabídla, že jí ráda pomůže v případě, že si její pomoc Lenka bude přát. Přestala její život řešit a kamarádky se spolu baví o jiných tématech, která jsou oběma blízká. No a protože to Aničce přece jen nedá, občas nenápadně podsune informaci, která by mohla vzbudit Lenčinu zvědavost a zájem začít vylézat ven ze své ulity…?

    5/5 - (4 hlasů)
    5/5 - (4 hlasů)

    2 opiniones en “…kdo nechce, hledá důvod”

    1. Marian dice:

      Ano, to co je zde popsané je holý fakt. Přesně toto je něco, co se mezi lidmi děje. Mohu to posoudit z vlastní zkušenosti. Vyrůstal jsem v tom. Pamatuji, když kromě známých mé mámy jsme jí jako děti se sestrou říkaly ať se rozvede, že má na víc ,zájem o ní chlapi měli….. Prostě ne. Co by jsme bez našeho otce dělali ? Vždyť on není zas taķ špatný. Prostě jen někdy má takové nálady. A už slíbil,že na jiné ženské se vykašle. Co na tom, že tohle sliboval neustále? A jak by to vlastně všechno máma zvládala? Sama. 🙂 Bohužel to zvládala sama od mého narození aniž by si to uvědomovala. Byla i před námi ztrapňována ,ponižována,byť v neprospěch otce. Pro mě to byl vždy zmetek který se nechal ani jako manžel ,ani jako táta .Sobecká osobnost s psychopatickými sklony. Pamatuji když mi bylo asi 5 let a otec se ,, vypařil» Po cca 3 měsících se vrátil od cizí ženské domů takovým způsobem, jako by odešel ráno do práce. Nevím o čem se tenkrát s mámou bavili, ale dovedu si představit ,že jí přesvědčoval o tom, že za to může ona. Pamatuji si na spousty věcí už od útlého věku. Máma se vždy snažila, aby bylo doma všechno dobře, otec neměl záminku k nadávkám. Bohužel důvod se vždy najde. Problém byl však v hlavě mé mámy, která se nechala lehce zmanipulovat, ovlivnit psychopatem a ti, kteří se jí snažili pomoct a nějakým způsobem řešit její zoufalý život, u ní byli ti, kteří jsou její nepřátelé. Měla vůči nim averzi. Zlobila se i na mě, když jsem prvně v životě v osmnácti chytil otce pod krkem a snažil se mu domluvit. Je zajímavé, že potom chvíli sekal dobrotu. Dost mi dával najevo, jak moc se těší, až půjdu na vojnu. Po vojně jsem musel zakročit podruhé když otec vytáhl ruku jak na sestru tak i na mámu, ale špatný jsem byl opět já. Protože otec je můj otec a měl bych k němu mít respekt a úctu.Bohužel máma v tomhle ohledu byla mimo. A tak jsem se sebral a s několika kusy oblečení, kotoučovým magnetofonem a dvěma reprobednama v batohu jsem začal nový život. Po dalších asi 15- ti letech se otec rozvedl a máma upadla do depresí ze zpackaného života ,z čehož posléze obviňovala otce. Jenomže problém byl v ní a v její neschopnosti změnit svůj nedůstojný život a roli služky , což se týkalo hlavně jí a jejích dětí.

      1. ZitZivot dice:

        Milý Mario, děkujeme za Váš komentář. Moc si vážíme, že jste se podělil o osobní příběh.

    Deja una respuesta

    Tu dirección de correo electrónico no será publicada. Los campos obligatorios están marcados con *

    Este sitio usa Akismet para reducir el spam. Aprende cómo se procesan los datos de tus comentarios.