Tento článek tentokrát není určen „obětem“, ale jejich blízkým – těm, kteří se trápí nad jejich situací a zároveň nad svou vlastní bezmocí. Jako nadpis tohoto článku jsem použila část citátu Jana Wericha, který přímo geniálně v krátké větě vystihl podstatu našich výmluv: „Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod.“ Není možné pomoci někomu, kdo strká hlavu do písku a nechce vidět to, co volá po změně v jeho životě. Stejně tak jako Annina kamarádka Lenka.

Annu s Lenkou spojovalo letité kamarádství, které začalo už na základní škole. V současné době jim táhne na 40, obě jsou vdané a mají děti. Jenomže… Anna je v manželství spokojená a má fajn vztah i se svými skoro dospělými dětmi. Jinak je to ale u Lenky, která je ve všem naprosto podřízená manželovi a vlastní děti si jí neváží. Lenka se řídí heslem: „Co nechceš, aby druzí dělali tobě, nedělej to ty jim.“ Proč to ale oboustranně neplatí?

Lenka převzala manželský model od svojí mamky, která se pasovala do role služky. Je laskavá a plná pochopení pro druhé, přehlíží avantýry svého manžela a nejenom to, dokonce je přesvědčená, že to je její vina, protože ona není dost dobrá, a tedy manžel hledá uspokojení jinde. A jak se Lenka snaží víc a víc, manžel „s máslem na hlavě“ ji doma ještě víc ponižuje…

Anna by tak ráda Lence pomohla – navrhovala jí, ať se od manžela odstěhuje, nabízela jí možnost bydlení, finanční pomoc. Nejen že ji Lenka nepřijala, ale ještě víc zalezla do své ulity. Anna byla celá nešťastná, nemohla se dívat na utrpení své přítelkyně a zároveň byla zoufalá z té své bezmoci. Co dělá špatně, proč ji Lenka nechce slyšet, proč nechce přijmout žádnou z nabízených pomocí? Vždyť je evidentní, jak se trápí. Už to dávno není ta veselá holka, kterou bývala. Nakonec trápení jedné postihlo i druhou.

Je z té situace vůbec nějaká cesta ven? Zpočátku se Lenka Anně svěřovala, ale ve chvíli, kdy jí Anna navrhla řešení, Lenka otočila a začala tu svou situaci obhajovat: „není to ještě tak zlé“, „všude je něco“, „přispívá mi na nájem“, „kdoví, co bych si bez něj počala“, „nechci zůstat sama“, „kdo by mě chtěl“, apod. Zanedlouho se Lenka Anně přestala svěřovat a omezila s ní kontakt. Zalezla do té své ulity a ještě se zavíčkovala…

Nejde pomoci tomu, kdo jakékoliv řešení odmítá, protože nemá odvahu se podívat na svůj život a (nedejbože!) dokonce změnit svůj přístup. I když to vyzní drsně, často nejvíc pomůžeme tím, když přestaneme pomáhat. Lenka se tak dřív dostane do situace, kdy sama zjistí, že takhle dál už žít nemůže, a dozraje k rozhodnutí se svým životem, resp. sama se sebou, začít něco dělat.

A Anička? Anička si musí uvědomit, že zodpovědnost má každý sám za sebe. Nevyžádaná pomoc je vlastně manipulací, vměšování se do života druhému proti jeho vůli. Lence tedy nabídla, že jí ráda pomůže v případě, že si její pomoc Lenka bude přát. Přestala její život řešit a kamarádky se spolu baví o jiných tématech, která jsou oběma blízká. No a protože to Aničce přece jen nedá, občas nenápadně podsune informaci, která by mohla vzbudit Lenčinu zvědavost a zájem začít vylézat ven ze své ulity…?