Život je cesta plná milých překvapení, ale i různých nástrah. Občas se dostáváme do situací, ve kterých nám vůbec není příjemně. Můžeme dělat, že je nevidíme, ale tahle pštrosí politika nás před nimi nezachrání. Je potřeba se vydat na dobrodružnou cestu po mapě vlastního života, na cestu hledání příčiny trampot. Ta bývá šikovně ukrytá a její nalezení je jako cesta za pokladem.

Můj dlouholetý omyl spočíval v tom, že jsem si MYSLELA, že vím, co je původcem mých nesnází. Představme si problém jako kru, která plave v oceánu. Příčinu jsem zpočátku viděla jako tu bílou plochu nad hladinou. Jenomže až později jsem se přesvědčila, že pravý důvod mých obtíží se skrývá daleko hlouběji − to je ten velký kus ledu, který není vidět.

Pak taky byly případy, kdy se situace najednou uklidnila, vypadalo to, že se problémy samy vyřešily. V tu chvíli jsem ale nevěděla, že to bylo pouhé zdání. Nevyřešily se, jenom se schovaly „pod hladinu“, kde vyčkávaly na další příhodnou situaci, aby se ukázaly v plné parádě.

Často jsem brala na lehkou váhu opakování stejných nebo podobných situací. Říkala jsem si, že mám holt v té určité oblasti života smůlu, a prostě jsem se smířila s tímto stavem. Avšak události, které před lety nastartovaly změny v mém životě, mohly za to, že jsem se začala dívat na svůj život jinýma očima. Přesněji: sundala jsem si klapky z očí.

Svou pozornost jsem zaměřila právě na události, které se mi v životě opakovaly. Začala jsem hledat spojovací nit mezi nimi. Co mají společného? Proč se stále dostávám do podobné situace? Co je toho příčinou? K objevení tohoto pokladu je potřeba nadhled, a tak jsem si představovala, že sedím v kině a můj příběh se přede mnou odvíjí na plátně. Snažila jsem se na něj dívat objektivně, jako by to byl cizí film. Tato metoda mi pomohla k docílení zdravého odstupu.

Je daleko jednodušší vidět souvislosti u druhých lidí, protože nejsme problémem tak pohlceni. Viděla jsem, proč mojí známé Vendule nevycházely partnerské vztahy. Opakoval se u ní stejný scénář: seznámila se, zamilovala se, ale po čase bylo po vztahu. Věk partnera v tom nehrál žádnou roli, probíhalo to obdobně, ať mu bylo stejně nebo byl mezi nimi věkový rozdíl. Tolik se snažila udržet si partnera! A právě v tom byl ten faktický důvod. Moc se snažila, přizpůsobovala se, podřizovala se, jako by ztratila svou vlastní identitu. Po nějaké době přestala být pro partnera zajímavá a vztah zanikl. Ale poklad byl nalezen. ✌ Vendula našla lék na své potíže – naučit se vnímat svou hodnotu, vážit si sama sebe.

Se zajímavou zkušeností se se mnou podělila i moje kamarádka Adéla. Měla období, kdy nápadně často potkávala bezdomovce (a nebylo to proto, že by se pohybovala kolem nádraží). Jako by je k sobě přitahovala. Velmi silně je vnímala, bylo jí z nich nepříjemně. Neviděla ale žádný důvod, proč by se s nimi měla neustále konfrontovat. Tady byl poklad pečlivě ukrytý, ale podařilo se nám ho společnými silami objevit. Adéla totiž podvědomě tyto lidi odsuzovala za způsob jejich života, opovrhovala jimi. Jaký lék byl na tuto „diagnózu předepsán“? Adéla přestala hodnotit životní styl těchto lidí a přijala fakt, že je to jejich věc, jaký život si vyberou, nebo jakou životní zkouškou právě prochází. O tom, že byl „nasazen správný lék“ se brzo mohla přesvědčit – tato zkušenost se jí už neopakovala.

O další „cestě za pokladem“ si můžete přečíst v příběhu zoufalé Heleny.

Bez znalosti příčiny není možné úplně odstranit problém a posunout se dál. A taky před ničím neutečeme. Když se vyhneme řešení nějakého problému, nezmizí, ale „navštíví“ nás po čase znova a bude větší, abychom jej tentokrát nepřehlédli. Je to jako nesplacená půjčka, úroky rostou… Vyjde nás levněji, když ji splatíme co nejdřív. Proto by se nám měla rozblikat varovná kontrolka, jestliže máme déjà vu…