Zamysleli jste se někdy nad tím, kolik úkonů děláme tak automaticky, že si později nevybavíme, zda jsme to či ono udělali? Kolikrát jsme se hrůzou orosili, zda jsme nenechali zapnutou žehličku či sporák, nebo jestli jsme vůbec zamkli? Není to dlouho, co jsem se domů vracela ujistit, že je sporák vypnutý. Nedokázala jsem si vybavit, jestli jsem jej vypnula a nechtěla jsem ani pomyslet, kdyby… Naštěstí bylo vše v pořádku, ale tu jistotu jsem měla, až když jsem se o tom znovu přesvědčila.

Většina z nás dělá věci automaticky, má zažité rituály, jede na setrvačnost. Ráno vstaneme a jak roboti děláme stejné úkony, pak se ženeme na bus nebo na metro – stejnou trasou, ve stejný čas, potkáváme stejné lidi… Hypnotizujeme hodinky, abychom včas dorazili do práce nebo na schůzku. Přesouváme se, honíme se, stresujeme.

Vybavuji si podobné momenty ze svého života: Nastoupila jsem do svého prvního zaměstnání. Po několika letech jsem si uvědomila, že se dál nerozvíjím, mechanicky dělám zažité úkony… Taková práce mě neuspokojovala, ale protože jsem se obávala změny, a taky případného špatného rozhodnutí, zůstávala jsem v tom samém zaměstnání dál.

Ale zároveň musím přiznat, že svoji roli sehrála i jistá pohodlnost. Abych si své rozhodnutí nic neměnit před sebou i nejbližším okolí obhájila, používala jsem typické výmluvy: Všude je něco, tak nemá smysl chodit jinam; nepomohla bych si,… A tak jsem v té práci zůstala spoustu let. Jeden den byl jako druhý. Byla jsem dobrovolným vězněm v bublině, kterou jsem si sama vytvořila.

Moje pomyslná bublina praskla ve chvíli, kdy můj zaměstnavatel skončil, a já jsem byla nucena hledat jinou práci. Začala jsem objevovat nové možnosti, setkala jsem se s mnoha zajímavými lidmi, naučila jsem se nové dovednosti, získala jsem nové zkušenosti, v práci se mi líbilo. Svět byl najednou plastičtější…

Jste spokojení? Naplňuje vás to, co děláte? Pokud ano, je vše v nejlepším pořádku a blahopřeji vám. Dokonce znám i pár lidí, kteří jsou šťastní se svými stereotypy, které jim vyhovují, a cítí se v bezpečí, když „je vše, jak má být.“ Myslím si ale, že to jsou spíš výjimky.

Pokud nepatříte mezi ty šťastlivce, zamyslete se nad tím, co děláte automaticky a zda vás vaše práce či způsob života uspokojují. Většina lidí si svou bublinu buď neuvědomuje nebo má obavy z neznámého světa mimo ni. Nemusí se ale zdaleka jednat o změnu zaměstnání, prostě v tom svém životě jen zkusit udělat něco jinak, něco nového…

Začala jsem si víc uvědomovat svoje zautomatizované činnosti a zrušila jsem stereotypy, které jsem si léta pěstovala. Ty totiž vůbec nepatřily do mých představ o smyslu života. Zkuste taky vykročit ze své bubliny, třeba jen změnit jednu věc, kterou automaticky po léta děláte. Pak můžete objevit něco, co jste kvůli pomyslným klapkám na očích neviděli. Když třeba změníte svoji „zaběhnutou“ trasu, možná vás na té jiné cestě upoutá plakát s nabídkou kurzu kreslení, tance, hry na kytaru, turistického oddílu, … a třeba objevíte vaši skrytou vášeň pro nový koníček.