Většina lidí se hned po přečtení tohoto slova oklepe. Proč? Protože bolest bolí, a nikdo přece nechce trpět. S bolestí je spojený strach – strach z utrpení. Jakmile nás něco zabolí, koukáme se hned bolesti zbavit. Ne, bolest nikdo nechce. Ale bolest tu není proto, aby nás strašila, je tu proto, aby nás varovala.

Bolest je důrazný signál našeho těla. Je důrazný proto, abychom jej nepřehlédli. Není to žádná tělesná zákeřnost. Přichází až ve chvíli, kdy jsme opakovaně ignorovali několik (mnoho) jemnějších upozornění. Tělo s námi mluví. A my? Zavíráme před ním oči, zacpáváme si uši.

Zajímavé ale je, jak posloucháme signály, které vysílá naše auto. Před těmito signály oči nezavíráme. Plechu dáváme větší důležitost než sami sobě! Že ne? Tak malý příklad: Začne svítit kontrolka benzínu – vůz nám dává signál. Co uděláme? Okamžitě poslechneme, poslušně, a co nejdřív, zajedeme k nejbližší pumpě a palivo doplníme. Pravda, nejsme zrovna nadšení, protože musíme sáhnout do peněženky, ale víme, že bez pohonu auto prostě nepojede. Je to přece tak jasné!

A nyní si představme, jak by to dopadlo, kdybychom na signál vozu zareagovali takhle: Rozsvítí se kontrolka benzínu a my hned povolíme žárovku kontrolky, aby přestala svítit. Žárovka nesvítí, všechno je tedy „v pořádku“ a navíc nic platit nemusíme. Problém není (vidět). Vše je zdánlivě vyřešeno. Ale jak daleko bychom asi dojeli?

Souhlasím, že to není správné řešení situace. Jen jsem zde zareagovala na signál auta tak, jak se většina z nás chová ke svému tělu. Je to úplně totéž, jako když si vezmeme prášek proti bolesti – „odstraníme“ problém. Neboť takhle se většina z nás zachová, když naše tělo rozsvítí kontrolku. Prostě si vezme pilulku, aby bolest zahnala. Je to přece tak jasné! Ale tím ignorujeme signál, který k nám naše tělo vysílá…

Zkusme se na bolest podívat jinak, učme se jí porozumět: Co mi jejím prostřednictvím tělo sděluje? Kolik podobných upozornění jsem už ignoroval/a? Hledejme souvislosti, další indicie, zapátrejme ve svědomí a uvědomme si svoje prohřešky. Hodně z nás má co zlepšovat – v oblasti výživy, v dodržování pitného režimu, v dostatku pohybu,… Velmi potřebný je také odpočinek, na který nám „nezbývá“ čas. Zároveň si často a zbytečně sami sobě komplikujeme život tím, že hledáme problémy tam, kde ve skutečnosti vůbec nejsou, a tak nám do života přibývá stres. Ale ani tento silný soupeř není neporazitelný. Navažme proto komunikaci se svým tělem. Začněme si ho všímat.

Pro lepší představu se s vámi podělím o konkrétní zkušenost, jak se mi podařilo vyřešit mé neduhy díky komunikaci s vlastním tělem. Začaly mi otékat kotníky a silně bolet záda. Neměla jsem za sebou žádnou dlouhou túru, ani fyzicky náročnou práci. Co se to tedy děje? Nerozběhla jsem se do ordinace pro injekci proti bolesti, ale dala jsem se do pátrání. Jinak skvělé Kneippovy koupele (střídání teplé a studené vody) tady nebyly účinné, rehabilitační cvičení mi pomohlo o trochu zmírnit bolest zad, ale pořád to nebylo ono. A tak jsem ještě vyzkoušela pár možností, než jsem na to přišla.

Vyměnila jsem boty! Zakoupila jsem si boty na nižším podpatku a se zakulacenou špičkou. A brzy bylo po problému. Proč mě to nenapadlo dřív? Protože jsem svůj celý dosavadní život byla zvyklá nosit vysoké podpatky, aniž by mi to činilo nějaké potíže. Holt, tělo toho vydrží hodně. Vím, že díky tomuto přístupu jsem s největší pravděpodobností zabránila borcení klenby chodidel, a zřejmě i chronickým potížím zad.

Bolest není na signální stupnici ta poslední, za ní následuje nemoc, úrazy, nevratné změny. O jednom varování těla za stupnicí bolesti se můžete dočíst v příběhu se šťastným koncem s názvem Nepodcenit odpočinek. Tělo se prostě brání před pácháním zla vlastního majitele.

Nemám v úmyslu zpochybňovat svobodné rozhodnutí každého člověka užívat pilulky. Léky proti bolesti považuji za potřebné tam, kde lidem pomáhají od velkého utrpení. Je to vymoženost civilizace na přechodnou dobu, než se člověk vrátí ke komunikaci s vlastním tělem…